Auta, moje prokletí

Každý máme svého pracovního kostlivce ve skříni. Když pominu svou profesi grafika, kde by se jich našla celá sbírka, ten ilustrátorský jsou jednoznačně technické vymoženosti civilizace. Jak je něco rovné, nejlíp kovové, svařené z několika trubek nebo vysoustružené, je konec a já tápu. Ještě si dobře pamatuji, jak jsem někdy před deseti lety studovala kliku od dveří, protože jsem ji nebyla z hlavy schopná nakreslit tak, aby nevypadala jako kosmické smetí… I když to je předmět, který denně používám, v hlavě se mi nepromítne a já se ho musím učit. Naštěstí mám pro tyhle případy velký obrazový slovník pro blbečky, kde jsou všechny podobné předměty krásně vysoustružené, takže ani bycikl nebo satelit už mě tolik nerozhodí. CO je ale prokletí trvalé – auta.

BET_14-15

Auto je pro mě prapodivný vynález sloužící k rychlé přepravě osob, zvířat a věcí z místa á do místa bé, který vždy řídí někdo jiný než já, polyká značnou část rodinného rozpočtu, ve většině případů smrdí (pokud stojíte u špatného konce)  a ze kterého mám vrozený respekt. Dodnes nemám řidičák a nijak po něm netoužím, i když je mi to soustavně vyčítáno, ale zastávám teorii, že ne všichni lidé za volant patří a jsou k řízení předurčeni. Teď si asi spousta z vás ťuká na čelo, říkáte si, že jednou si ten řidičák stejně budu muset udělat, nějaké to podivné perpetuum mobile ovládnu, ani nikoho nezabiju a budu mluvit jinak. Tak ať, kreslit se je ale asi nenaučím nikdy.

Anatomie automobilu je mi záhadou. A když nechápu, jak to funguje, jak na sebe ty pláty a trubky navazují, pak to samozřejmě podle toho vypadá… Zvlášť pokud mám auto ještě vystylizovat, to potom někde uberu životně důležitý díl nebo mi špatně navazují kolečka na něco a průšvih je na světě. Když jsem kreslila encyklopedii, na stránku o dopravních prostředcích jsem se vrhla přednostně, ať ji mám rychle z krku. Brala jsem to zodpovědně a nebýt google obrázků bych to asi nezvládla.  Práce na oné dvojstraně mi trvala nejdéle ze všech a to jsem si ještě poctivě nechala udělat korekturu od mužů ze svého okolí (manžel, otec, bratr, art director v práci) a vznikaly při tom výborné hlášky typu „Jako dobrý, ale víš, že by se ti ten kamion takhle převrátil?“ nebo „Ten traktor je roztomilej, ale víš, že má mít výfuk otočenej na druhou stranu?“ Coto??? Není divu, že můj muž miluje, když se vítězoslavně přiřítím a jásám: „Nakreslila jsem auto a je jenom trochu nemocný!!!“

BET_72-73

Moje autíčka jsou křivá, rozhrkaná, mají asi všechny důležité součástky jako kola, kliku od dveří a blinkr, ale jsou tak nějak… srandovní. No dobrá, jsou moje, jsem holka, tak je kreslím holčičácky, říkám si vždycky, když se jim manžel směje. Opravdový oříšek ale nastal u posledních dvou knížek. Zadání – nakreslit limuzínu. A mustanga. „Mustang, to je takový to rychlý s kobylou na kapotě, žejo?“ ptám se. Ne, tohle už fakt od ruky nedám. S limuzínou jsem si moc hlavu nelámala, ta byla do knihy pro holčičky, ale Pavouky, kde je příběh o autech, budou číst i kluci. A já sice nebudu u toho, až malí caparti začnou kvílet na maminku „Mamííí, ale takhle muštang nevypadáááá!“, ale přece jen… Tak jsem se uchýlila ke zbabělému kroku a zmíněné modely trapně vygooglila, obrázky vytiskla a přepauzovala. Tak. Kamenujte mě. Mohla bych se na nějakou přesnost samozřejmě vykašlat, ale pořád si říkám, že pokud to má nějak vypadat, radši pauzovací berlička, než hromada ze šroťáku… A kolečka mi ujíždí stejně.

Allie5_02_str35

mustang 2

Jak vypadá mé vlastní ilustrátorské peklo? Musím donekonečna kreslit přesné modely aut. Z hlavy. Bez předlohy. Možná se je jednou naučím… Zajímalo by mě, jak to dělají jiné ilustrátorky. Teď jen ale opravdu doufám, že to mimi co nosím pod srdcem bude opravdu holka ((jak tvrdí paní doktorka), bude mít holčičí zájmy a nebude mi kecat do automobilové anatomie :)

Edit 2. 12. 2014
Uplně jsem zapomněla: V srpnu jsem pavoučí knížky předávala čtyřletému sousedovi z chalupy a nenápadně jsem se ho zeptala, co za modrý auto je na tom obrázku. ,,No přece mustang!“, zahlásil Béďa s naprostou samozřejmostí. Hurááá! Byl to jeden z největších okamžiků mé kariéry :) Asi přece jen nejsem takovej lůzr.

Comments are closed.